Během následujících tří týdnů se postupně snižoval počet hadiček vedoucích ze mne i do mne. Největší úlevou do té doby mi bylo odstranění drátu, který mi držel sevřenou čelist. Já tak mohl konečně otevřít pusu na cca 1 centimetr, což znamenalo, že se do mne vešla lžička s kašovitou směsí, kterou mě krmili následující měsíc. Věřte, že i ze sebehnunějšího jídla se dá udělat ještě hnusnější když ho rozmixujete. Já osobně si na jídlo celkem potrpim a vy co mne znáte, tak víte, že opravdu hodně rád vařim, ale to co mi tam cpali do pusy by fakt nežral ani ten nejhladovější pes. Podotýkám, že tuhle dietu č.1 (dieta kašovitá), jak tomu v Motole říkali, neměla na starosti tamní nemocnice, ale jídlo dodává nějaká externí firma, kterou jsem ještě neměl žaludek zjišťovat. Nicméně nemusím zdůrazňovat, že znovunabytou chuť k jídlu jsem rázem opět ztratil. Útěchou mi byly mnou velice oblíbené ovocno-zeleninové freshe, kterými mě moje rodina a blízcí bohatě zásobili. Bohužel freshe jsou sice zdravé ale když člověk nic jiného nejí a jen leží, tak si moc váhu neudrží. Když mě přijímali měl jsem ve zprávě váhu 75kg (kterou jsem dosáhnul celkem intenzivním cvičením v minulých 4 měsících z cca 84kg). Když jsem si stoupnul na váhu po propuštění domů, na displeji se objevilo 61,2kg. Může to být sen kdejaký ženský po přechodu, ale 14kg za bezmála 40 dní rozhodně není zdravé hubnutí :D První šly samozřejmě dolu pracně vybudované svaly. Ne že by jich teda bylo nějaký ohromný množství, ale něco tam bylo! No co, řekl jsem si, žiju! A alespoň si taky můžu v posilovně vyzkoušet nabírací fázi místo shazovací, kterou jsem tak dobře v minulosti zanedbával :) Ale dost bylo o jídle. Abych vám trošku popsal jak to z mého pohledu funguje na ARU - Jsou to boxy (pokoje) s postelema - někde je jen jedna postel, někde jsou dvě. Nevím to zcela jistě, boxy jsem vystřídal tušim "jen" tři. Na starosti vás má sestra, která slouží 12h směnu s tím, že se od vašeho lůžka téměř nehne. Jen na oběd vás přehodí na dohled jině sestře. K nápomoci jsou jí sanitáři, kteří pomáhají většinou s manipulací s pacientem, když je potřeba ho umýt nebo jinak opečovat :D však si to dokážete představit. Pokud pacient není schopen se ani otočit na bok, což byl můj případ, slouží jim k pomoci ještě takový zvedák, kdy pod váma protáhnou pásky, udělají taková nosítka a prostě vás zvednou nahoru jak na jeřábu. Při pacientech vyšších hmotností se určitě hodí i to, že zvedák je elektrický :) No a když už jste nahoře, tak vám po umytí, přepojení všech hadiček, drenů a převázání všech bandáží i převlečou postel. Dále má sestra nastarosti dávkování léků jejichž přesný harmonogram má na boxu v počítači. A že jich nebylo málo. Léky se podávaly buď v takoveých těch klasických plastových sáčcích jako výživa a fízák - všichni známe ze seriálu Pohotovst :) Dál se dala do takovýho přístroje obrovská injekční stříkačka plná daného léku a přístroj vám to dávkoval neustále - přímo do centrálního žilního katetru (Centrální žilní katétr je hadička, která se zavede do některé z velkých žil organizmu, které ústí do horní nebo dolní duté žíly. Většinou se jedná o podklíčkovou žílu probíhající pod klíční kostí, vnitřní hrdelní žílu odvádějící krev z hlavy a stehenní žílu v oblasti třísla). Dostával jsem i klasické prášky, ale ty mi většinou kvůli mojí zadrátovaný hubě musela sestra rozdrtit a rozpustit v jenom z mejch freshů a stříknout do pusy stříkačkou. Řeknu vám, že takovej mrkvovo-jablečnej fresh s příchutí neurolu je fakt mňamka! :D

Určitě jsem taky dostával spoustu léků na bolest. Pamatuju si jednou, jak mi asi nějak došly a personál lítal kolem zrovna přivezeného pacienta bojujícího o život. Znáte jak se vás vždycky doktoři ptají na stupeň bolesti na škále od 1-10? Tak tady jsem měl následujících 15 minut asi desítku (sestře jsem samozřejmě hrdinsky kýval na devítku :D). Po podání léku na bolest, jsem asi poznal jak se cítí těžce závislý feťák, když si po nesnesitelnym absťáku šlehne. Strašná úleva, konečně jsem usnul...

Kromě podávání léků měla sestra ještě jednu opravdu chuťovku. Když máte tracheotomii 

(Tracheotomie představuje chirurgický výkon, při kterém je vytvořen otvor do průdušnice. viz. obr.) stává se velmi často, že se vám zahlení plíce a vy se začnete dusit. Od toho má sestra po ruce takový odsávátko z hadičkou, který vám krkem zasune postupně do průdušnice a hleny odsaje - vy potom můžete nachvíli zase v klidu dýchat. Tuhle činnost jsem upřímně nenáviděl, protože při odsávání se vyloženě dusíte a je to fakt krajně nepříjemný. Totéž jakákoliv manipulace okolo kanily v krku nebo přímo její převazování mi způsobovalo nekonečný záchvaty kašle. Joo s "trášou" jsem moc kamarád nebyl :) Dále máte každý den přidělenou doktorku. Nevím kolik má na aru na starosti pacientů, ale klidně bych řekl, že jsou 2, maximálně 3 na celé oddělení. Doktorka mě vždy přišla pozdravit, zeptat se mě jak mi je... no jak mi asi mohlo být :D Stejně sem jí neměl jak odpovědět. Po zanalyzování všech naměřených hodnot z obrovského množství přístrojů kolem mne se poradila se sestrou na dalších postupech a šla na pacienta vedle. Nutno teda podotknout, že jak sestry, tak doktorky (a samozřejmě bratří a doktoři) působili dost profesionálně a hlavně díky jejich vřelému přístupu jsem se tam - uvězněný ve svém těle - nezbláznil. Opravdu klobouk dolů před všema co pracují ve zdravotnictví, protože všichni víme, nebo alespoň tušíme, jak je to u nás s platovým ohodnocením v těchto oborech v porovnání třeba se sousedním německem :-\ Takže tohle patří vám sestry, zdravotní bratři, doktorky, doktoři... ZE SRDCE MOC DÍKY!

Když jsem si konečně uvědomil, že jsem v nemocnici, zjistil jsem během následujícího týdne výčet mých zranění. Tříštivá zlomenina pravé stehenní kosti, protržený močový měchýř 8cm, tři zlomená žebra, otevřená zlomenina obou kostí na obou předloktí, zlomená klíční kost, načtyřikrát zlomená čelist a nějaký drobný oděrky. Přesto jsem měl obrovský štěstí. Neodnesla to ani hlava, ani páteř. 
Tohleto "štěstí" ale spočívalo v tom, že jsem byl upoután na lůžku a zcela odsouzen na pomoc druhých. Obě ruce v sádře znemožňující na cokoliv ukázat, zlomená žebra znemožňující změnit polohu jinak než na zádech, tracheostomie znemožňující vydat jakýkoliv zvuk a sdrátované čelisti k sobě znemožňující cokoliv jen naznačit pusou (a cokoliv sníst). Pravá noha byla rozlámaná tak, že jakýkoliv pohyb s ní mě i přes spousty léků proti bolesti bolela jak čert. Stal se ze mne v podstatě člověk uvězněný ve svém těle. Člověk je, ale vynalézavý a tak mi moji nejbližší vytiskli tabulku s abecedou a já ji použil ke kounikaci s okolím. Prováděl jsem to tak, že mi umístili papír s tabukou k nohám a já jedinou zdravou končetinou - levou nohou - ukazoval postupně na písmena a skládal věty. Bylo to dost vysilující, ale jinak to nešlo. 
 Nebudu Vám tady popisovat všechny úkony co na mně prováděli, ale je asi jasné, že člověk v tomhle stavu se sám ani nevys... Zpočátku to bylo hodně nepříjemný, byl jsem vždycky zvyklý se starat sám o sebe. Naštěstí je ARO v Motole na hodně vysoký úrovni a všechny sestry, sanitáři a doktoři, doktorky byli úžasní. Celé Anesteziologicko-Resistutační Oddělení je v tu dobu asi rok staré a všechno tady září novotou a moderními technologiemi. Počet přístrojů které mě obsluhují a hadiček kterých do mě vedou je ohromující :) V hlavě si přemítám, že to musím brát z humorem, všichni včetně doktorů mi tvrdí, že psychika je polovina uzdravení a já tomu věřím. Po nějakých 5 dnech na aru mně pro příval dalších přizabitých pacientů přemisťují na JIP a toto oddělení je už o poznání starší, nicméně sestry jsou v pohodě. Po celou dobu mám problém s příjmem potravy kvuli zmíněné fixaci čelisti, tak se mě snaží krmit alespoň injekční stříkačkou. I tak mám ale obrovskou nechuť k jídlu, která vyústila ve vrhnutí šavle právě "vstříknutého" vývaru přímo na navštíviměvší sestřenici (promiň Vlaďko :). Po čase se ukázalo, z čeho asi ona nechuť pramení. Třetí den na JIPu, kdy u mě byla na návštěvě teta, která je sestra z povolání a automaticky při každé návštěvě kontroluje všechny dreny, vývody, hadičky a vůbec všechno, jestli pracuje jak má. Díky této její profesní deformaci si naštěstí všimla, že mám v moči krev a po několika vyvšetření od doktorů mi k večeru vystřelila teplota na 41°C a puls asi na 140. Ke 3.hodině ranní mě převezli na CTčko, kde zjistili, že mám vnitřní krvácení z jater. Zmatení a rozespalí doktoři pobíhali kolem a přemýšleli co se mnou. Já vše jen unaveně pozoroval. Nic mě nebolelo, jen sem měl obrovskou žízeň. Největší žízeň v životě a pít jsem nesměl. Převezli mě z CTčka na ARO a já čekal co bude dál. V mezi čase jsem se pokoušel naznačit pohybama rtů jednomu sanitářovi, že mu dám 1000,- když mi přinese kelímek s vodou, ale to asi nepochopil :D Po hodině (cca ve 4:00 ráno) mě převezli na angiografii (metoda, která umožňuje  zobrazení cév Vašeho těla. Tato metoda využívá stejně jako běžný rentgenový přístroj účinků rentgenového záření. Samotné  cévy nejsou ale pomocí rentgenového záření  vidět, k jejich zobrazení je nutné cílené podání kontrastní látky přímo do vyšetřované cévy speciální cévkou - katetrem). Když jsme tam dorazili, ptala se mě sestra, jestli bych ji mohl podepsat souhlas s vyšetřením angiografií, když ale viděla moje oči v sloup a obě ruce v sádře, pochopila. Naštěstí tedy stačilo jen kývnout. Následovala embolizace - tedy ucpání cévy ze které bylo zjištěno krvácení. Provádělo se to zatavením nějakou určitě strašně velkou jehlou, kterou jsem už naštěstí neviděl, jelikož jsem upadl do spánku. Ani nevím jestli únavou, nebo mi zase něco píchli. Každopádně jsem se probudil až někdy odpoledne na lůžku na ARU. Kolem mne krásný sestřičky a já konečně mohl pít! V životě mi tolik nechutnala voda z kohoutku, nemohl sem se jí nabažit. Brčkem, které dle mého názoru nebylo brčko, ale hadička na cévkování, jsem sál takovou silou, že jsem málem vysál hrnek :D Důležitá pro mne byla ale jedna věc - měl jsem chuť k jídlu! Konečně jsem tedy mohl jíst, nebo spíš bych řekl "přijímat potravu" jinak než z výživy do centrálního katetru, protože věřte, že brčkem se opravdu jíst nedá...