001 Narozen 5.11.2015
Když jsem si konečně uvědomil, že jsem v nemocnici, zjistil jsem během následujícího týdne výčet mých zranění. Tříštivá zlomenina pravé stehenní kosti, protržený močový měchýř 8cm, tři zlomená žebra, otevřená zlomenina obou kostí na obou předloktí, zlomená klíční kost, načtyřikrát zlomená čelist a nějaký drobný oděrky. Přesto jsem měl obrovský štěstí. Neodnesla to ani hlava, ani páteř.
Tohleto "štěstí" ale spočívalo v tom, že jsem byl upoután na lůžku a zcela odsouzen na pomoc druhých. Obě ruce v sádře znemožňující na cokoliv ukázat, zlomená žebra znemožňující změnit polohu jinak než na zádech, tracheostomie znemožňující vydat jakýkoliv zvuk a sdrátované čelisti k sobě znemožňující cokoliv jen naznačit pusou (a cokoliv sníst). Pravá noha byla rozlámaná tak, že jakýkoliv pohyb s ní mě i přes spousty léků proti bolesti bolela jak čert. Stal se ze mne v podstatě člověk uvězněný ve svém těle. Člověk je, ale vynalézavý a tak mi moji nejbližší vytiskli tabulku s abecedou a já ji použil ke kounikaci s okolím. Prováděl jsem to tak, že mi umístili papír s tabukou k nohám a já jedinou zdravou končetinou - levou nohou - ukazoval postupně na písmena a skládal věty. Bylo to dost vysilující, ale jinak to nešlo.
Nebudu Vám tady popisovat všechny úkony co na mně prováděli, ale je asi jasné, že člověk v tomhle stavu se sám ani nevys... Zpočátku to bylo hodně nepříjemný, byl jsem vždycky zvyklý se starat sám o sebe. Naštěstí je ARO v Motole na hodně vysoký úrovni a všechny sestry, sanitáři a doktoři, doktorky byli úžasní. Celé Anesteziologicko-Resistutační Oddělení je v tu dobu asi rok staré a všechno tady září novotou a moderními technologiemi. Počet přístrojů které mě obsluhují a hadiček kterých do mě vedou je ohromující :) V hlavě si přemítám, že to musím brát z humorem, všichni včetně doktorů mi tvrdí, že psychika je polovina uzdravení a já tomu věřím. Po nějakých 5 dnech na aru mně pro příval dalších přizabitých pacientů přemisťují na JIP a toto oddělení je už o poznání starší, nicméně sestry jsou v pohodě. Po celou dobu mám problém s příjmem potravy kvuli zmíněné fixaci čelisti, tak se mě snaží krmit alespoň injekční stříkačkou. I tak mám ale obrovskou nechuť k jídlu, která vyústila ve vrhnutí šavle právě "vstříknutého" vývaru přímo na navštíviměvší sestřenici (promiň Vlaďko :). Po čase se ukázalo, z čeho asi ona nechuť pramení. Třetí den na JIPu, kdy u mě byla na návštěvě teta, která je sestra z povolání a automaticky při každé návštěvě kontroluje všechny dreny, vývody, hadičky a vůbec všechno, jestli pracuje jak má. Díky této její profesní deformaci si naštěstí všimla, že mám v moči krev a po několika vyvšetření od doktorů mi k večeru vystřelila teplota na 41°C a puls asi na 140. Ke 3.hodině ranní mě převezli na CTčko, kde zjistili, že mám vnitřní krvácení z jater. Zmatení a rozespalí doktoři pobíhali kolem a přemýšleli co se mnou. Já vše jen unaveně pozoroval. Nic mě nebolelo, jen sem měl obrovskou žízeň. Největší žízeň v životě a pít jsem nesměl. Převezli mě z CTčka na ARO a já čekal co bude dál. V mezi čase jsem se pokoušel naznačit pohybama rtů jednomu sanitářovi, že mu dám 1000,- když mi přinese kelímek s vodou, ale to asi nepochopil :D Po hodině (cca ve 4:00 ráno) mě převezli na angiografii (metoda, která umožňuje zobrazení cév Vašeho těla. Tato metoda využívá stejně jako běžný rentgenový přístroj účinků rentgenového záření. Samotné cévy nejsou ale pomocí rentgenového záření vidět, k jejich zobrazení je nutné cílené podání kontrastní látky přímo do vyšetřované cévy speciální cévkou - katetrem). Když jsme tam dorazili, ptala se mě sestra, jestli bych ji mohl podepsat souhlas s vyšetřením angiografií, když ale viděla moje oči v sloup a obě ruce v sádře, pochopila. Naštěstí tedy stačilo jen kývnout. Následovala embolizace - tedy ucpání cévy ze které bylo zjištěno krvácení. Provádělo se to zatavením nějakou určitě strašně velkou jehlou, kterou jsem už naštěstí neviděl, jelikož jsem upadl do spánku. Ani nevím jestli únavou, nebo mi zase něco píchli. Každopádně jsem se probudil až někdy odpoledne na lůžku na ARU. Kolem mne krásný sestřičky a já konečně mohl pít! V životě mi tolik nechutnala voda z kohoutku, nemohl sem se jí nabažit. Brčkem, které dle mého názoru nebylo brčko, ale hadička na cévkování, jsem sál takovou silou, že jsem málem vysál hrnek :D Důležitá pro mne byla ale jedna věc - měl jsem chuť k jídlu! Konečně jsem tedy mohl jíst, nebo spíš bych řekl "přijímat potravu" jinak než z výživy do centrálního katetru, protože věřte, že brčkem se opravdu jíst nedá...
0 komentářů: